Harry Potter a Fénixův řád

Sedmset devadesát stránek strhujícího příběhu páté částí příhod z britského kouzelnického světa, které rozhodně stojí za přečtení. Již po přečtení několika stránek pátého dílu HP pochopíte, že kniha je způsobem vypravování na míle vzdálena první knize série a svým způsobem se vymyká i podání těch zbylých. Vypravování se totiž soustředí především na myšlenky, pohnutky a charaktery hlavních i epizodních postav. To může na jednu stranu působit poměrně rozvlekle, ale troufám si tvrdit, že každé autorčino načrtnutí, každý detail či zmínka zde má svou roli, svou funkci. Harry a jeho přátelé se totiž ocitají v pátém ročníků, je jim patnáct a je to na nich znát. Jsou vznětliví, neústupní, svéhlaví – tu a tam jednají nelogicky, jinde zase s tvrdohlavostí příslušející právě k jejich věku. K tomu všemu se ocitají pod tlakem studia na závěrečné zkoušky a aby toho nebylo dost, z Ministerstva kouzel, které zarputile hájí své stanovisko o neexistenci toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, přichází ropuchoidní dohližitelka Dolores Umbridgeová (povšimněte si trefně zvoleného jména – slovo dolor totiž znamená bolest) a profesorům i čarodějnickým učňům se snaží všemožně udělat ze života peklo. Kdo si dříve stěžoval na černobílost a archetypálnost postav, zde bude zcela jistě vyveden ze svého omylu. Z dříve bojácného slabocha a nešiky Nevilla se stává odhodlaný mladík, Harry působí tu a tam jako zlomyslný zabedněnec, umaštěného profesora Snapea vám zabude (byť jen na chvíli) líto a možná pro něj naleznete i pochopení a Brumbál chtě nechtě uroní slzu. Dokonce i humoru je zde o poznání méně, než v předchozích dílech, přesto se nějaké to místo pro vskutku vydařené žertíky dvojčat Weasleyových najdou. Kdo by kupříkladu neocenil lákavé záškolácké zákusky – omdlévací oplatky, krvácivé kokosky či dávivé dortíčky, které vás zaručeně dostanou z vyučování… Děj knihy sestává z všelijak umně propojených epizod, přesto má svou stěžejní linku, která se stane zřetelnou teprve v závěrečných pasážích. Dílčí příhody jsou bravůrně vypointované, vše by do sebe relativně zapadá s obdivuhodnou přesností. Závěr jako obvykle akcentuje určité hodnoty a i v naprosto pocuchané příběhové skutečnosti dává naději – a to nejen tak ledajakou špetičku, ale pořádnou porci.